Nadpis

 Znáte to, ráno vstanete, jedete na příměstský tábor a když se zapisujete, dítě řekne, že se stydí, ať jedete domů...

Pečovala jsem o dvě děti. Miki, které je teď skoro dvanáct a Filípka, kterému je teď skoro devět. Obě děti prospívali dobře. U Filípka jsme ale objevili menší schovívavost. Až asi v šesti letech se začal stranit dětí a pokaždé když jsem se ho zeptala "co ti je, fífo?" odpověděl že se pohádali. Paní učitelka mi řekla, že to nejde, Fíla se vůbec nezapojuje do dětských aktivit a o přestávkách sedí jako zařezaný. S níkým se nebaví a nepíše diktáty. Tenkrát mi to ještě nedocvaklo. Miki prospívala celkem snadno, s každým se bavila, a žádná šikana se neobjevovala. Když se u Filípka objevilo i noční pomočování, nedalo mi to a zeptala jsem se psycholožky. "autismus, jděte na diagnózu autismu" zněla její odpověď, u dvou center autistické terapie nám řekli jasné "ne". Jeho stydění jsem tedy nechala na sobě.

Proč se dítě(děti) stydí?

Jako malá jsem se nestyděla nic říct, a tak toho moc nevím ale: "Děti se stydí proto, že si myslí... že....